Strasbourg, 11 March 1999
DECS/CULT/POL/book (99) 1
Rada Evropy
Výbor pro kulturní spolupráci
Návrh doporučení pro knihovnickou legislativu v Evropě
Předběžná verze
Preambule
Rada ministrů v souladu s článkem 15.b Statutu Rady Evropy:
vzhledem k tomu, že cílem Rady Evropy je vytvoření pevných vazeb
mezi členskými státy a že tento cíl může být provázen společnými akcemi v
oblasti kultury;
vzhledem k tomu, že země nemůže být plně demokratická, pokud
každý její občan nemá zajištěn rovnoprávný přístup k informacím;
vzhledem k tomu, že knihovny jsou nepostradatelným předpokladem pro
šíření vědomostí;
s ohledem na postupné sbližování všech aktérů v oblasti
knižního a elektronického publikování;
vzhledem k tomu, že knihovny jsou základní a nepostradatelnou hybnou
silou zprostředkování informací a ochrany kulturního dědictví;
vzhledem k tomu, že knihovny působí v globálním prostředí a
nabízejí své produkty a služby v celosvětovém měřítku;
vzhledem k tomu, že je nutné formulovat dlouhodobou vzdělávací
politiku založenou na celoživotním vzdělávání;
s odkazem na čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod;
s ohledem na skutečnost, že fondy knihoven tvoří podstatnou část
kulturního dědictví evropských států a jsou proto klíčem k jejich identitě;
s odkazem na Manifest UNESCO o veřejných knihovnách, vydaný IFLA
(1999);
s odkazem na dohodu UNIDROIT o odcizených a ilegálně vyvezených
kulturních předmětech (1995);
s odkazem na směrnici IFLA-UNESCO o legislativě týkající se
povinného výtisku (1981);
s odkazem na návrh Rady Evropy uzavřít dohodu o ochraně
audiovizuálního dědictví (1997);
s odkazem na Doporučení zahrnuté ve Zprávě o depozitních
sbírkách elektronických publikací, vydané Evropskou komisí (1996);
s ohledem na komplexnost těchto problémů je požadováno přijetí
evropské politiky pro knihovnickou legislativu, a to politiky, založené na společných
demokratických hodnotách.
Doporučuje se členským státům:
přijmout opatření ke knihovnické legislativě, která jsou v
souladu s principy v následujícím Doporučení, a uvést do souladu s těmito
principy stávající legislativu,
rozšířit Doporučení mezi všechny organizace a osoby, které se
touto problematikou zabývají.
Svoboda projevu a
volný přístup k informacím
Knihovna je skutečným
naplněním principu svobodného přístupu k informacím a nástrojem, kterým
společnost podporuje svobodné vyjadřování myšlenek. Knihovny jsou vytvářeny pro
uspokojování potřeb uživatelských skupin a k podpoře jejich práv na přístup k
informacím a myšlenkám.
Služby knihoven by měly být občanům poskytovány bez ohledu na
rasu, národnost, vyznání, kulturní a politické zaměření, věk, tělesné či
duševní postižení, pohlaví nebo sexuální orientaci.
Základní služby knihoven financované z veřejných zdrojů by měly
být uživatelům poskytovány bezplatně a rovnoprávně, nezávisle na jejich
finančních možnostech.
Knihovní fondy by neměly být omezovány a neměl by být zamezován
přístup k informační síti, pokud to nezakazuje zákon.
Knihovny by do svých fondů měly získávat materiály a zajišťovat
přístup ke zdrojům na základě hodnocení jejich kvality a v souladu s potřebami
svého okruhu uživatelů.
Knihovní fondy a informační zdroje by měly respektovat různorodost
uživatelských potřeb z hlediska obsahu, jazyka a různých formátů dokumentů.
Veřejné knihovny a jiné všeobecně přístupné knihovny slouží
současným potřebám uživatelů nabídkou širokého spektra médií. Naopak národní
knihovny a jiné knihovny s archivními funkcemi mají povinnost uchovat co možná
nejširší rozsah dokumentů a informačních zdrojů pro budoucí generace.
Knihovny by měly usilovat o to, aby přístup ke knihovním fondům a
dalším informačním zdrojům byl vysoce kvalitní jak z hlediska intelektuálního, tak
i technického.
2. Principy vývoje knihovních sbírek
Budování knihovních fondů by mělo být založeno na
nezávislém, profesionálním úsudku knihovníka s vyloučením jakéhokoliv
politického, sektářského, komerčního nebo jiného deformujícího vlivu a na
vzájemné konzultaci s reprezentativními orgány uživatelů, skupin občanů a
dalších vzdělávacích, informačních a kulturních institucí.
Politika budování sbírek by měla být soustavně prověřována z
hlediska měnících se potřeb a možností. Budování sbírek by mělo být
transparentním procesem a jeho zásady by měly být zveřejňovány.
Národnostní menšiny by měly mít zajištěny informační
materiály ve svém rodném jazyce, a to jak ty, které se vztahují k jejich vlastní
kultuře, tak i ty, které reflektují kulturu celé komunity. Mimo to by měly knihovní
fondy reprezentovat kultury menšin ve společnosti.
Servisní místa knihoven by měla být výhodně umístěna tak, aby
byla přístupná všem, a měla by být vybavena zařízením umožňujícím uspokojení
potřeb nevidomých, neslyšících nebo jinak postižených občanů.
Knihovny by měly zajišťovat přístup k materiálům, které nejsou
součástí vlastního knihovního fondu, a to prostřednictvím meziknihovních
výpůjčních služeb a služeb dodávání dokumentů včetně využití elektronických
informačních služeb a informačních sítí.
3. Pokud jde o principy pro přístup k elektronickým sítím,
knihovny by měly:
plně využít potenciál informačních sítí, zejména
Internetu, který zabezpečuje přístup k informacím takovým způsobem, jenž
nevyžaduje sbírky tradičních dokumentů;
v zájmu uživatelů usilovat o dosažení elektronického přístupu k
informačním zdrojům a také zajistit veřejná přístupová místa s vhodnou úrovní
podpory a instruování, aby bylo dosaženo nezávislého využívání informací ze
sítí;
neumožnit přístup k internetovým materiálům, které jsou
nelegální a v rozporu s platným zákonem. Ve vztahu ke všem ostatním materiálům by
měli o tom, ke kterým informacím chtějí mít přístup, rozhodovat uživatelé;
stanovit knihovnická pravidla využívání Internetu v souladu se
záměry a cíli zajištění veřejného přístupu k informacím v síti;
v knihovnických pravidlech vztahujících se k elektronickým zdrojům
a službám respektovat práva uživatele včetně práv na důvěrnost a soukromí;
knihovnická pravidla pro veřejně přístupná místa a
uplatňování těchto pravidel v praxi trvale prověřovat a konzultovat, aby se
zajistilo dosažení stanovených cílů této služby.
II. Knihovny jako součást
národní vydavatelské a informační politiky
4. Knihovnická
legislativa a politika by měly:
zajistit nezbytný právní statut a profesionální zásady pro
všechny typy knihoven v rámci národní informační politiky;
nalézt rovnováhu mezi těžištěm obecných principů a podrobným
výčtem standardů a výkonů;
vytvořit základ pro vyjasnění vztahů mezi knihovnami a dalšími
zástupci "světa knih" (tj. autorů, vydavatelů a distributorů) i široké
oblasti vědění;
garantovat volný přístup k informacím pro všechny občany. Ten by
se měl týkat všech typů informačních nosičů, nejen digitálních informací
dostupných na Internetu;
zachycovat také jádro základních informačních materiálů,
nástrojů a služeb nabízených bezplatně uživatelům;
charakterizovat knihovnické služby jako nezbytný prostředek podpory
a vývoje demokracie. Kromě toho by ústřední a místní orgány měly zajistit
nezbytné organizační, ekonomické a kontrolní mechanismy umožňující tuto funkci a
určit knihovnickým službám jejich odpovídající místo v národní informační
politice;
poskytnout pravidla pro měření kvality výkonu různých typů
knihoven a jejich poslání.
5. Orgány jednající s vedením knihovny by měly:
zajistit jasnou strukturu pro všechny úrovně knihovnického
sektoru, vymezit role, povinnosti a odpovědnost jak pro jednotlivé instituce, tak i pro
ty, kteří je řídí;
usilovat o vývoj nezbytné infrastruktury k podpoře kooperace mezi
různými typy knihoven, uznat speciální poslání a úkoly knihoven v širokém rámci
národního informačního zajištění.
6. Služby knihoven. Typy knihoven, úroveň služeb, výkonové
ukazatele
Zatímco standardy vztahující se k úrovni služeb a budování
sbírek by měly být předmětem diskuse, technické standardy a standardy vztahující
se k telekomunikacím, elektronickým sítím a podobným zařízením by měly v
maximální možné míře usnadňovat národní a mezinárodní výměnu informací.
Národní knihovny by měly sloužit celé knihovnické komunitě
stejně jako celé společnosti. Rozšíření zákona o povinném výtisku na všechny
typy informačních nosičů včetně digitálních materiálů by se mělo stát
nezbytností pro vytvoření spojení mezi zákonem o povinném výtisku a autorským
právem. Takový zákon by měl zajišťovat přístup k dokumentům z oblasti povinného
výtisku v zájmu potřeb společnosti, a také nabídnout přiměřenou kompenzaci
držitelům autorských práv.
Knihovnické služby speciálním skupinám uživatelů by měly být v
zákoně nebo nařízeních zdůrazněny a měly by být zajišťovány jak službami
všeobecných knihoven, tak i prostřednictvím speciálních knihoven a centralizovaných
služeb.
7. Financování knihoven. Ústřední a místní orgány
Jasně se prokazuje vztah mezi očekávanou úrovní služeb a
zajištěním odpovídajících zdrojů, a to nezávisle na typu knihovny a úrovni
jejího řízení.
Financování knihoven by mělo být obecnou veřejnou povinností.
Částečné financování knihovnických služeb z jiných zdrojů by se nemělo dotýkat
profesionální integrity knihovníků a výběru knihovních materiálů a nemělo by
porušovat základní principy volného přístupu k některým bezplatným základním
službám a jejich nabídce.
Orgány pro řízení knihoven spolu s knihovnami by měly rozvíjet
organizační struktury, dohlížecí a kontrolní mechanismy, které by zajišťovaly
nejlepší možnou protihodnotu za výdaje vynaložené z veřejných finančních zdrojů
na knihovnické služby. K tomuto účelu by měly být navrženy nástroje pro
odpovídající měření výkonů a kontrolu kvality různých typů knihoven.
Rozpočty knihoven by měly reflektovat vliv nových technologií a
zdroje, které by měly zajistit odpovídající vzdělávání pracovníků a uživatelů
nezbytné pro využití nových nástrojů a služeb.
8. Vzdělávání knihovníků
Vzdělávání pracovníků knihoven by mělo být do národní
legislativy zahrnuto jako povinné pro zajištění knihovnických služeb, aby byl
zabezpečen dostatečný počet profesionálních knihovníků a dalšího personálu.
Evropské instituce a národní orgány pro řízení knihoven by měly
podporovat vzájemnou výměnu pracovníků knihoven pomocí rozvíjení evropských
programů výměny pracovníků.
Evropské studijní programy by se měly zabývat průzkumem nových
informačních technologií využívaných v jiných oblastech společnosti včetně
jejich vlivu na vývoj digitálních knihovnických služeb.
9. Vnější vztahy
Žáci a studenti by se měli učit procesům vyhledávání a
nakládání s informacemi s cílem lepšího využívání informačních prostředků
dostupných ve výchovném systému a v celé společnosti. Toto by mělo být začleněno
do směrnic a učebních plánů na všech úrovních vzdělávacího systému.
Národní orgány pro řízení knihoven by měly uvažovat o vývoji
knihovnických služeb v rámci své národní informační politiky jako součásti
evropských iniciativ usilujících o sbližování institucí v oblasti archivů,
knihoven a muzeí.
III. Knihovny jako aktivní
článek vydavatelského a informačního řetězce
10. Ve smlouvách a zákonech vztahujících se k autorskému právu
a právům příbuzným by měly být knihovny financované z veřejných zdrojů
chápány jako instituce s veřejnou funkcí, jejichž úlohou je usnadňovat
dostupnost a využívání informací.
Mělo by se uvažovat o povinnosti vlád na evropské a národní
úrovni vymezit právní postavení knihoven v oblasti autorského práva a práv
příbuzných.
Knihovnám by mělo být umožněno vykonávat svou veřejnou funkci
bez ohledu na druh materiálu, se kterým pracují, tj. ať jde o tištěné,
audiovizuální nebo digitální informace. Výjimky z autorského práva používané u
tištěných materiálů by měly být aplikovány také u digitálních materiálů.
Politické orgány na evropské a národní úrovni by měly zajistit
právní a finanční podmínky garantující neomezený přístup občanů ke kulturním,
vědeckým, vzdělávacím a společenským informacím prostřednictvím knihoven bez
ohledu na to, jak jsou tyto informace ukládány, předávány nebo distribuovány.
11. Producenti informací, na které se vztahuje autorské právo, a
uživatelé informací zastoupení knihovnami musí v daném právním rámci stanovit,
které informace budou volně dostupné pro veřejné využití. Za toto využívání by
měla být dohodnuta přiměřená finanční kompenzace.
Vlády mají zvláštní povinnost umožnit přístup k informacím
vyplývajícím z činnosti státní správy.
12. Knihovny by měly usilovat ze všech sil o to, aby informace
dostupné v rámci kolektivních smluv, licencí nebo jiných forem byly používány
výhradně v souladu s těmito smlouvami.
Kolektivní dohadovací orgány, které mají mandát pro jednání
s držiteli autorských práv a jejich organizacemi, by měly být ustaveny na
mezinárodní, národní, regionální nebo místní úrovni.
Využívání materiálů uvnitř knihovny by mělo být bezplatné.
Prohlížení (browsing) v knihovně je povoleno. Platba za prohlížení jednotlivých
stránek na monitoru počítače je nepřijatelná.
13. Kopírování pro osobní potřebu nebo studium v knihovnách
není překročením autorského zákona.
IV. Ochrana knihovního
dědictví
14. Cíle zákona o povinném výtisku by měly být následující:
vytváření národních sbírek pro účely ochrany, přenosu a
vývoje národní kultury pro budoucí generace;
zpracování a zveřejnění národní bibliografie;
přístup k uchovávaným publikacím.
15. Zákon o povinném výtisku by neměl nahrazovat chybějící
státní vydavatelskou a informační politiku. Pro tento účel by měl zákon o
povinném výtisku:
formulovat závazná pravidla zahrnující povinnost vydavatelů a
producentů odevzdávat dokumenty do institucí pověřených funkcí národního
depozita; nemá být zabraňováno dobrovolnému uchovávání dokumentů, vede-li k
témuž cíli jako závazná pravidla;
zahrnovat všechny druhy publikací;
umožnit, aby depozitní instituce byly schopny zajistit efektivní
bibliografické služby a odpovídající zpřístupnění deponovaných publikací,
zejména pomocí automatizovaných sítí. Efektivnosti by mělo být dosaženo
vybudováním automatizované sítě s využitím nových informačních a komunikačních
technologií;
určit, že počet deponovaných tištěných exemplářů má být
udržen na rozumné úrovni v rozsahu tří až pěti exemplářů podle národních
potřeb. Vzhledem k vysokým nákladům na programy ochrany by mělo být překračování
toho množství pro zvukové, audiovizuální, filmové a elektronické dokumenty
maximálně omezeno;
limitovat počet exemplářů pro deponování u luxusních a
vzácných publikací;
určit finanční nebo jiné sankce za neplnění povinností
vyplývajících z pravidel týkajících se povinného výtisku;
jako kompenzaci za odevzdávání povinných výtisků určit
poskytování pohotových a úplných národních bibliografických služeb. V některých
případech může povinný výtisk napomáhat zřízení archivů pro vydavatele;
umožnit, aby modely spolupráce depozitních institucí byly dále
analyzovány a podporovány;
vyžadovat další výzkum právních, technických a finančních
aspektů u povinného výtisku elektronických publikací;
16. S ohledem na otázky překračující rámec písemného
dědictví je nezbytné doporučit, aby Rada Evropy:
vyzvala členské státy, ve kterých ještě není písemné
dědictví, ať už umístěné v knihovnách nebo jinde, zahrnuto mezi kulturní
statky nebo zařazeno do seznamu kulturních památek, aby tak učinily a aby je chránily
směrnicemi o kontrole vývozu; zvláště pokud jde o knihovnické dokumenty tohoto typu,
mělo by být zamezeno jejich trvalému vývozu;
upravila dohodu UNIDROIT z r. 1995 o odcizených nebo ilegálně
vyvezených kulturních předmětech v souladu s doporučením č. 1372 schůze Rady
Evropy z roku 1998 o otázkách krádeže nebo ilegálního vývozu;
vyzvala členské státy k vytvoření národních pravidel pro
kontrolu vývozu a dovozu kulturních památek v souladu s pokyny Rady Evropy (Směrnice
Rady z 9.12.1992 a následující texty);
požadovala zintenzivnění administrativní a právní spolupráce v
oblasti písemného dědictví z hlediska jeho mimořádné zranitelnosti;
podporovala programy pro zajištění informací a přístupu k
písemným památkám, které byly přemístěny během druhé světové války.
Překlad: PhDr. Vít Richter
Národní knihovna ČR
15.6.1999