Je možné realizovat veřejná čtení online?

V současné situaci přicházejí z knihoven dotazy, zda je v souladu s autorským zákonem, když veřejné čtení v prostorách knihovny, jež je dlouhodobě znemožněno uzavřením knihoven pro veřejnost na základě epidemiologických opatření, nahrazují tak, že by na sociálních sítích vystavovali záznam předčítání děl nebo že by alespoň zpřístupňovali předčítání živě.

Proč nelze na sociálních sítích vystavovat záznamy předčítání děl autorů, u kterých ještě doba trvání majetkových autorských práv neuplynula, vysvětluje dr. Vít Richter ve svém příspěvku na webu Knihovnického institutu Národní knihovny ČR
https://ipk.nkp.cz/koronavirus-1/je-mozne-predcitat-knihy-a-nahravky-davat-na-facebook-nebo-you-tube

Obdobná odpověď se ovšem vztahuje i na možnost zpřístupňovat předčítání živě (on-line), jakkoli se může někomu jevit, že není podstatný rozdíl mezi veřejným čtením v prostorách knihovny s účastníky na místě a pro osoby sledující čtení "v přímém přenosu".

Problém není v tom, že by příslušné ustanovení zákona nebo text licence poskytnuté kolektivním správcem DILIA živé zpřístupňování předčítání na internetu zakazovalo, ale v tom, že je výslovně nepovoluje. Neboť na rozdíl od obecné zásady soukromého práva (co není zakázáno, je povoleno), v oboru autorského práva je dovoleno jen to, co je výslovně povoleno – ať nositelem práv nebo zákonem.

Všechna práva jsou totiž vyhrazena autorovi – což je obsah známé fráze, kterou někdy nalézáme na rubu titulního listu knihy. A jen zákon může stanovit výjimku z ochrany práv autora nebo práva autora omezit – např. stanovit, že kolektivní správce smí poskytnout licenci k nějakému užití, i když k tomu nemá výslovné pověření autora, jako je tomu v případě licence na veřejné čtení.

Aby živé zpřístupňování veřejného čtení knihovnou bylo oprávněné, musel by takový způsob užití díla být jak ve vymezení rozsahu možné licence ve zmocnění kolektivního správce uvedeném v autorském zákoně, tak v samotné licenci výslovně uveden. V autorském zákoně však předmětné ustanovení takovou možnost neuvádí. A kolektivní správce DILIA nesmí poskytnout licenci v rozsahu širším, než jak to stanovuje zákon.

Proto je licence na veřejné čtení v knihovnách fakticky (byť ne výslovně) vztažena výlučně na fyzické místo, kde k "živému nedivadelnímu provozování díla" dochází.

K tomu, co uvádí jako možné východisko dr. Richter (obecně získání souhlasu autora, předčítání vlastních děl nebo děl volných, u světových autorů včetně volných překladů), lze rovněž poukázat na možnost, aby se knihovna obrátila na autora žijícího v místě či v okolí, který píše či vydal díla, která jsou vztažena k místu či kraji a jsou vhodná pro děti (legendy, procházky, ...). Souhlas za autora již nežijícího je oprávněna poskytnout jeho rodina (dědici - manžel, manželka, děti, vnoučata). Plnohodnotná forma potřebného souhlasu – přesněji smlouvy o poskytnutí licence – je písemné vyhotovení podepsané oběma stranami. Poznamenejme, že písemné vyhotovení (včetně podpisů) může mít dnes také elektronickou formu.

Předčítání on-line při vyučování - jak přímo ve škole/třídě samé, tak i on-line (ve vyhrazeném virtuálním prostoru) - lze část díla (dílo malého rozsahu celé) přednést, ale pouze pro "ilustrační účel". "Ilustrační účel" je třeba chápat tak, že např. při výkladu o autorovi, literárním, hudebním směru, historickém tématu atd. atp. lze přednést ukázku z díla (příp. básničku, píseň, hudební motiv...), která doloží to, co je obsahem výkladu. Rozsah předčítaného-provedeného nesmí představovat převážný obsah předmětné vyučovací činnosti. Dovozuje se, že to platí i pro vyučování on-line (ovšem v rámci vymezeného virtuálního prostoru) i v rámci dálkového studia (např. evropská směrnice z roku 2019, která digitální variantu nově výslovně zakotvuje, v této souvislosti podtrhuje potřebu zajistit pro takový případ chráněné vyhrazené prostředí), včetně použití záznamu.

Dr. Zdeněk Matušík, Národní knihovna ČR