Etické chování - to je snad v práci normální, nebo na to musí být norma?
Dnešní doba si žádá moderní, zodpovědné zaměstnavatele, kteří náležitě pečují a rozvíjejí pracovní podmínky tak, aby byli zaměstnanci, pokud možno co nejvíce spokojení, pak je v ideálním případě i recipročně spokojený zaměstnavatel s odvedenou prací. Věřím tomu, že vymezení hodnot, postojů zaměstnavatele pomáhá zaměstnancům v přijetí firemní kultury a jejich dodržování přispívá k „pohodě“ na pracovišti. V NK ČR jsme provedli revizi stávajících etických dokumentů a pustili jsme se do pro nás úplné novinky, tj. ustanovení etické komise a jednacího řádu. Rádi bychom deklarovali, že nám nejde pouze o snůšku pěkných slovíček na papíře, ale zejména o chování a respekt, ať už uvnitř, nebo vně organizace.
Až se budete zamýšlet nad tím, jestli ve svém zaměstnání (a v životě) potřebujete jasně uchopená etická pravidla – navzdory tomu, že nás přece slušnému chování dávno naučili rodiče, babička nebo paní učitelka, všem doporučuji, aby si prošli všechny webovky, intranety, nástěnky, šanony, šuplíky a vůbec místa, kam zaměstnavatel vyvěšuje a shromažďuje interní předpisy pro zaměstnance. Věřím, že v naprosté většině tam najdete nějaký etický kodex zaměstnanců nebo etický kodex organizace aj., kde se právě dočtete, jaké postoje, normy či (pracovní) chování se od vás očekává a také, k jakým hodnotám se organizace, v níž pracujete, hlásí.
V naší knihovně jsem se tam podívala a zjistila, že etický kodex máme! A dokonce ne pouze jeden. Navíc ho dáváme k seznámení všem novým zaměstnancům hned v závěsu za pracovní smlouvou! V rychle se měnící době mě ale napadlo, abych ho podrobila pořádné kritice, a to nejen okem profesním, ale zejména také očima okolí. Je náš eticky kodex aktuální? Neposunuly se nám ty naše hodnoty někam jinam, nebo nevyvstaly nové postoje, ke kterým se chceme hlásit? Prostě zda jdeme s dobou a nejsme tak říkajíc „sto let za opicema“. My přece chceme být moderní, zodpovědný a uvědomělý zaměstnavatel, který chápe a vnímá svou roli, aby nás zaměstnanci nebrali jen jako zdroj svých příjmů, ale především jako významného partnera v jejich životě, který hraje větší než pouze finanční roli.
Jsme to my, kdo chce, aby se nám tu pracovalo hezky. A taky si samozřejmě uvědomujeme, že i zde platí známá poučka jaké si to uděláš, takové to máš. Nikdo to za nás nenastaví, musíme si sami říct, jaké pracovní prostředí, atmosféru si vlastně přejeme.
Vymezit se vůči každému násilí, ať už sexuálnímu, fyzickému, psychickému nebo domácímu, proti diskriminaci všeho druhu, z hlediska věku, pohlaví/nepohlaví nebo na základě fyzického či smyslového handicapu, sociálního původu, rodinného stavu, majetkových poměrů a přihlásit se k hodnotám fyzického i sociálně bezpečného a inkluzivního pracovního prostředí, kde se navzájem respektujeme a reflektujeme potřeby všech osob, to pro nás nejsou žádná VOGUE, nebo naopak prázdná a povinná témata. To je prostě námi nastavený a kýžený standard.
Tak máme vyšperkovaný, prodiskutovaný a projednaný text etického kodexu. Konzultovali jsme jak interně, tak externě, se všemi možnými i nemožnými partnery. Všechna slova v něm nám dávají smysl, a proto jsme na něj náležitě hrdí. Ovšem radost a pýchu nad dobře odvedenou prací celého týmu střídá prozření: výborně, máme bod A a co teď? Pojďme promyslet a sestavit funkční bod B, tj. mechanismus, který nám pomůže dbát na jeho dodržování. Ustanovíme v knihovně etickou komisi.
Bezva nápad! Ale kde vezmeme členy? Sáhneme do vlastních řad, nebo potřebujeme externisty? A nebylo by lepší třeba mít rovnou i ombudsmana nebo ombudsmanku? A jak bude komise vlastně jednat? Kde jsou mantinely, kam zaměstnavatel ještě může, kam naopak musí a kde je to pro něj už no go zóna a měly by se aktivizovat jiné orgány, např. orgány činné v trestním řízení? Všechno toto jsme se pokusili vzít v potaz a sestavili jsme i na základě dobré praxe jiných institucí pravidla jednání etické komise.
Nadšení v pracovním týmu zavládlo podruhé. Zvládli jsme bod B: máme revidovaný etický kodex, máme vymyšleno, jak na jeho dodržování, a budeme mít ustanovené členy etické komise. Parabola stoupá, ale přichází znovu náraz! Nová výzva bodu C a s ní otázka, jak to vlastně mezi naše zaměstnance rozšíříme? Jak je budeme motivovat, aby kodex vzali za svůj, aby v něm viděli smysl, aby věřili členům etické komise a měli důvěru v jednací řád? Prostě aby interní předpisy neskončily, byť s krásnou pentlí, v šuplíku nebo na pohřebišti intranetu.
Máme plán! Budeme o etickém kodexu se zaměstnanci mluvit a nezůstane jen u diskusí na chodbách, v kancelářích, tedy jak se říká v kuloárech. Půjdeme dál, naše aktivity představíme vedení, včetně konkrétního plánu interního vzdělávání. Už nyní máme vizi školení a diskusního panelu o tom, proč jsme se do tématu etiky na pracovišti pustili a co si od toho slibujeme.
A v co tedy doufáme?
Doufáme, že zaměstnanci budou mít důvěru ve svého zaměstnavatele a budou vědět, na koho se obrátit v případě potřeby. Chceme pevně ukotvit vědomí, že tady je někdo, kdo se nad podnětem zamyslí a prověří ho a nemávne nad ním rukou se slovy: „Evičko, zase řešíš nesmysly, běž raději dělat něco pořádného.“
Jak se nám to povede, je samozřejmě otázka a ukáže teprve praxe. Každopádně věřím, že revize etického kodexu a ustanovení pravidel jednání etické komise je krok správným směrem. Osobně do práce nechodím pouze kvůli výdělku. Chtěla bych profesně i osobnostně růst tak, aby to bylo ke vzájemnému prospěchu, a chtěla bych, aby mi to v práci umožnili. Ráda bych měla zaměstnavatele, který se snaží pomáhat s harmonizací osobní a pracovní role a kterému záleží na tom, aby se nám všem pracovalo hezky.
Takže zpět k úvodní otázce. Etické chování – to je snad v práci normální, nebo na to musí být norma? Ano, chovat se eticky je naprosto normální a je fajn na to mít normu.
