Na kávě s Rebekou Zembjakovou

Pozvání na kávu a rozhovor s generálním ředitelem NK ČR Tomášem Foltýnem přijala mikrobioložka Ing. Rebeka Zembjaková z Oddělení vývoje a výzkumných laboratoří.

Národní knihovnu České republiky právem provází pověst jedné z největších a obsahově nejunikátnějších knihoven v rámci střední Evropy. Její sbírky zahrnují nejen vzácné rukopisy a staré tisky, ale rovněž novodobé fondy, mezi něž patří moderní periodika či knižní produkce. Jaký typ dokumentů je podle vás nejohroženější z hlediska mikrobiologických vlivů? Má na to vliv jen charakter dokumentu samotného, použitý papír či inkoust, nebo je zde přímá vazba na kvalitu uložení v depozitářích a způsoby využití uživateli?

Mikrobiologické ohrožení knihovních fondů je vždy výsledkem kombinace více faktorů. Nejde tedy pouze o samotný typ dokumentu, ale také o materiálové složení, podmínky uložení a způsob používání. Obecně lze říci, že citlivé bývají historické dokumenty obsahující organické materiály, například pergamen, useň, klihová lepidla nebo ruční papír. Zároveň mohou být rizikové i novodobé fondy z dřevitého nebo kyselého papíru 19. a 20. století, které jsou často již materiálově oslabené a náchylnější k dalším degradačním procesům.

Velký vliv má samozřejmě i samotné složení dokumentu. Papír s vyšším obsahem organických nečistot, prachu nebo degradovaných vláken představuje pro mikroorganismy vhodnější prostředí. Určitou roli mohou hrát také použité inkousty, barviva či vazební materiály. Z pohledu mikrobiologického napadení je ale často rozhodující především prostředí, ve kterém jsou fondy uloženy.

Klíčovým faktorem je relativní vlhkost a stabilita klimatu v depozitářích. Pokud dochází ke kolísání teploty a vlhkosti, kondenzaci nebo omezenému proudění vzduchu, mohou vznikat podmínky vhodné pro růst plísní. Rizikové proto nejsou historické objekty automaticky — naopak díky silným stěnám a tepelné setrvačnosti mohou mít poměrně stabilní klima s pozvolnými změnami. Problém představují spíše starší budovy se stavebními defekty, tepelnými mosty, zvýšenou vlhkostí, zatékáním nebo depozitáře bez možnosti kvalitní regulace klimatu. Rizikové mohou být také klimatizované prostory v případě poruchy nebo výpadku systému, kdy může dojít k prudkému výkyvu podmínek.

Významnou roli hraje také způsob využívání fondů uživateli. Častá manipulace znamená větší mechanickou zátěž, zanášení prachu i přenos mikroorganismů z okolního prostředí. Na druhou stranu pravidelně kontrolované a používané fondy mají někdy paradoxně menší riziko dlouhodobě skrytého problému než uzavřené a málo kontrolované sbírky.

Mikrobiologické poškození tedy nevzniká pouze kvůli samotnému materiálu knihy, ale především při kombinaci citlivého materiálu a nevhodného prostředí.

Knihovní a archivní fondy jsou v České republice ne vždy uložené jen v kvalitních depozitářích. Mnohdy jsou uloženy v různých památkově chráněných objektech, zámcích apod. Jaká jsou podle vás tři základní doporučení pro správce sbírek umístěných v takovýchto objektech, aby minimalizovali mikrobiologická ohrožení těchto fondů?

Prvním a nejdůležitějším doporučením je pravidelně sledovat klimatické podmínky, zejména relativní vlhkost a teplotu. Právě zvýšená vlhkost je hlavním spouštěčem růstu plísní. I v historických objektech, kde není možné instalovat plnohodnotnou klimatizaci, lze alespoň dlouhodobě monitorovat podmínky pomocí dataloggerů a včas reagovat na problematická období.

Druhým důležitým bodem je pravidelná kontrola samotných fondů i prostor. Včasné odhalení zápachu, kondenzace, lokálních map po vlhkosti nebo prvních známek plísní může zabránit rozsáhlejšímu poškození. Součástí prevence by měl být i pravidelný úklid, omezení prašnosti a kontrola míst se sníženým prouděním vzduchu.

Třetím doporučením je správná manipulace a vhodné ukládání fondů. Dokumenty by neměly být natěsnané přímo ke stěnám, měly by být ukládány v kvalitních ochranných obalech a personál by měl být proškolený v rozpoznání prvních známek biologického napadení. Velmi důležitá je také rychlá reakce při haváriích, například po zatečení vody nebo zvýšené vlhkosti.

I relativně jednoduchá preventivní opatření mohou výrazně snížit riziko mikrobiologického poškození historických fondů.

V rámci svého působení v Národní knihovně České republiky se věnujete i realizaci celé řady vědeckých a výzkumných projektů, které se zabývají různými oblastmi dlouhodobého uchování knižního kulturního dědictví. Jmenovat mohu například projekty spojené se zkoumáním vlivu plazmatu na různé materiály knihovních fondů či projekty definující kvalitu ovzduší v depozitářích Národní knihovny. Jaký projekt, na kterém jste se podílela, měl podle vás dosud největší praktický přínos?

Za jeden z nejpraktičtějších projektů považuji výzkum zaměřený na využití plazmatu pro ošetření knihovních fondů. Projekt propojuje mikrobiologii, materiálový výzkum i oblast ochrany kulturního dědictví a jedním z jeho cílů je ověřit, zda lze plazma využít jako šetrnou dezinfekční metodu pro knihovní materiály.

V rámci výzkumu sledujeme nejen samotnou účinnost vůči mikroorganismům, ale také možné změny materiálů po ošetření, například vliv na papír, usně nebo barevnost povrchů. To je velmi důležité, protože v oblasti ochrany kulturního dědictví nestačí mikroorganismy pouze odstranit — zásah zároveň nesmí poškodit samotný materiál.

Velký praktický přínos mají podle mě i projekty zaměřené na kvalitu ovzduší v depozitářích a monitoring mikrobiologické kontaminace. Tyto projekty pomáhají nastavovat preventivní opatření a umožňují včas zachytit problémy ještě předtím, než dojde k rozsáhlejšímu poškození fondů. V praxi totiž bývá prevence často účinnější a šetrnější než následné sanační zásahy.

Na pracoviště Odboru ochrany knihovních fondů míří celá řada stážistů z českých i zahraničních pracovišť, včetně těch univerzitních. Můžete se pokusit zhodnotit, jak si vaše pracoviště stojí v mezinárodním srovnání?

Domnívám se, že pracoviště Odboru ochrany knihovních fondů Národní knihovny ČR si v mezinárodním srovnání stojí velmi dobře, a to zejména díky propojení praktické péče o fondy s výzkumnou činností. Nejde pouze o běžnou konzervaci a restaurátorské zásahy, ale také o aktivní výzkum v oblasti biodeteriorace, kvality prostředí nebo nových metod dezinfekce materiálů.

Významná je rovněž mezioborová spolupráce. Na projektech se podílejí odborníci z oblasti mikrobiologie, chemie, materiálového inženýrství i restaurátorství, což umožňuje řešit problematiku komplexněji. Důležitá je také spolupráce s univerzitami a dalšími vědeckými institucemi v České republice i v zahraničí.

Velkou hodnotu vidím v tom, že výsledky výzkumu mají přímé praktické využití při ochraně knihovních fondů. Právě schopnost převádět vědecké poznatky do každodenní praxe je podle mě jedním z důvodů, proč je o stáže a spolupráci s naším pracovištěm dlouhodobě zájem.

Součástí práce vašeho úseku je i sběr a výzkum plísní a dalších biologických organismů vyskytujících se v knižních vazbách či listech papíru. S čím nejzajímavějším jste se v této oblasti za svou dosavadní kariéru setkala?

Velmi zajímavé je pro mě už samotné zjištění, jak rozmanitý mikrobiální svět se může na historických dokumentech nacházet. Každý fond, každé prostředí a někdy i jednotlivé knihy mají svým způsobem vlastní mikrobiální „podpis“, který odráží historii uložení, klimatické podmínky i způsob používání.

Z profesního hlediska mě velmi zaujala možnost využití molekulárně-biologických metod a sekvenace DNA při studiu mikroorganismů na historických materiálech. Díky těmto metodám dnes dokážeme identifikovat i organismy, které nejsou běžně kultivovatelné klasickými mikrobiologickými postupy. To nám umožňuje mnohem lépe porozumět tomu, jaké mikroorganismy se ve fondech skutečně nacházejí a jak mohou ovlivňovat degradaci materiálů.

Velmi silným zážitkem je také práce s mimořádně vzácnými historickými dokumenty. Člověk si při ní uvědomí, že pracuje s unikátními objekty, které přežily staletí, a zároveň s materiály, které jsou stále biologicky aktivní a citlivě reagují na okolní prostředí.

Na závěr si dovolím otázku, která je spojená s letošní anketou o dotaz roku 2025 ve službě Ptejte se knihovny? Jako nejzajímavější dotaz byla zvolena otázka „Želvušky na Měsíci“. Víme, že tyto mikroorganismy přežijí nedostatek vody, extrémní teploty či vysoký stupeň radiace. Co želvušky a knižní fond? Máme se jich obávat a existuje vůbec nějaká šance, jak se jich efektivně zbavit?

Želvušky jsou pro vědce zajímavé především svou schopností přežívat v podmínkách, ve kterých by většina organismů nepřežila. Dokážou na dlouhou dobu výrazně omezit metabolismus a po návratu příznivějších podmínek znovu obnovit své životní funkce. Právě studium těchto mechanismů pomáhá lépe pochopit odolnost buněk, ochranu DNA nebo možnosti přežití organismů při extrémním stresu.

V prostředí knihoven a archivů však nepředstavují zásadní problém. Pro historické fondy jsou mnohem větším rizikem plísně a některé druhy hmyzu, které mohou aktivně degradovat papír, usně či další organické materiály. Nejlepší ochranou proto zůstává především prevence — stabilní klima v depozitářích, kontrola vlhkosti, pravidelný monitoring a včasné řešení případných známek kontaminace

A i když jsou želvušky mimořádně odolné, knihovní depozitáře jim naštěstí neposkytují vhodné prostředí, a proto nepředstavují riziko, kterého by se správci fondů museli výrazně obávat.